Dne 27. 5. 2019 byl ve Zlíně za účasti pamětníků, osobností města i mnoha jeho obyvatel slavnostně otevřen obnovený památník nejslavnějšího zlínského rodáka, podnikatele Tomáše Bati. Vyvrcholilo tak více než dvouleté úsilí zlínských stavbařů a památkářů navrátit budově původní podobu i účel využití tak, jak ji v době svého vzniku navrhl proslulý architekt František Lýdie Gahura.

Náročné rekonstrukce se úspěšně zhostila stavební společnost Zlínstav a. s. My jsme se v uplynulém období spojili s jejím projektovým manažerem, panem Zdeňkem Rídlem, který měl průběh rekonstrukce na starosti. Ten na naši úvodní otázku, kdy zahájili vlastní práce na obnově Baťova památníku, říká: „Práce na rekonstrukci objektu jsme zahájili v prosinci 2016“.

V jakém stavu se budova nacházela a co jste museli udělat jako první?
Budova, která po dlouhá desetiletí sloužila obyvatelům Zlína jako tzv. „Dům umění“, byla již několik let mimo provoz. Instituce, které zde dříve sídlily, (pozn. autora Zlínská filharmonie a Krajská galerie), byly přestěhovány do nových prostor. Nicméně i přes tento fakt se uvnitř objektu stále nacházelo množství nábytku a předmětů, jakými byly kupříkladu květináče, stojany na noty, vyřazené pianino, stará kancelářská technika apod. Jako první tedy bylo nutné všechny tyto věci vystěhovat a získat čistý pracovní prostor. Teprve poté jsme se mohli pustit do demontáže prvků, které již byly součástí projektu Obnovy Památníku. K nim patřily kupříkladu zařizovací předměty, svítidla, některé umělecké prvky, jako např. busta Bohuslava Martinů, dřevěný obklad nebo stropní světla v sále. Demontáž vitráže a skleněné reliéfní stěny musely být provedeny odbornými osobami – restaurátory.

Co bylo předmětem rekonstrukce? 
Primárním cílem rekonstrukce bylo navrácení budovy do podoby, v níž se nacházela v době svého vzniku ve 30. letech minulého století. Odstraněno bylo tudíž vše, co proměnilo Památník Tomáše Bati v Dům umění. Zbourány byly boční přístavby, zadní dřevěný přístavek i veškeré vnitřní příčky. Sejmuto bylo zateplení střechy, nepůvodní zasklení či rozvody topení a vody, obnovena byla změněná orientace a poloha schodišť, úpravy povrchů podlah, ať už nadbetonávkou, kobercem nebo linem. Po odstranění všech nepůvodních vrstev, konstrukcí a prvků došla na řadu restaurátorská obnova původních konstrukcí, které se podařilo nalézt a zachránit.

Lze tedy říci, že i dispozičně byl památník navrácen do své původní podoby?
Ano. Přesně tak. Všechny dispoziční změny, které vznikly přestavbou po 2. světové válce na Dům umění, byly odstraněny.

Jaké byly další požadavky památkářů a podařilo se vám je splnit?
Základním požadavkem památkářů bylo navrátit budově původní vzhled a zbavit ji všeho přebytečného tak, aby se znovu mohla stát Památníkem. Dalším požadavkem bylo zachovat co největší množství původních povrchů a prvků. Tam, kde to již nebylo možné z důvodu stavebních zásahů po 2. světové válce nebo zubem času, bylo přistoupeno k replikám. Pro jejich zhotovení jsme používali výhradně přírodní materiály s žádným nebo minimálním obsahem chemických přísad a příměsí tak, abychom se opravdu co nejvíce přiblížili stavebním technologiím ze 30. let minulého století.

Co považujete za nejzajímavější či nejsložitější úsek stavby?
Zajímavý byl celý průběh rekonstrukce a složitostí zde bylo skutečně mnoho. Jistě nezmíním vše, ale pro ilustraci se pokusím alespoň ve zkratce vypíchnout pár originálních situací či úseků obnovy. První, co mě napadá, byla výstavba vnitřního schodiště. Ani jedno z ramen, které tvoří nynější modré písmeno „Z“, nebylo dochováno. Našli jsme pouze malou část posledního stupně vedoucího do 2. podlaží, po kterém se dnes můžete projít. Samotné schodiště je subtilní, silně proarmované a zalité vysokopevnostním betonem. Je tedy až s podivem, do jakých konstrukcí se pouštěli naši předchůdci již před téměř 90 lety. Další výraznou strastí, která nás čekala a na kterou spousta našich „chlapů“ jistě nikdy nezapomene, byla nutnost šetrného odstranění lina z původní podlahy ve 2. NP. Vyzkoušeli jsme snad vše, radili a zkoušeli všichni přítomní i přizvaní, nakonec jsme skončili u škrabek, které jsou používány na sklokeramické varné desky a centimetr po centimetru jsme čistili celé patro. Ve srovnání s 1. NP má naštěstí jen poloviční plochu“, vysvětluje s úsměvem pan Rídl a pokračuje. „Další složitou a velkou výzvou byla obnova prosklené fasády. Na ní se restaurátoři a zámečníci opravdu natrápili. Díky tomu, že jsme zachovali maximum zasklívacích lišt a ocelových svislých sloupků, které vynášejí fasádu, a museli jsme se přizpůsobit křivosti a různým defektům stavby, které byly způsobeny už při její výstavbě, tak každý jeden kousek olověného dělicího pásku mezi skly, každá jedna zasklívací lišta, ať už původní nebo nová, je originálem. Stejně tak každá tabule skla je jedinečná, má svůj „rodný list“ a pevně danou pozici ve fasádě. Poslední prací, kterou bych rád zmínil, jsou omítky na stropech a vnějších obvodových sloupech. Na nich se zub času podepsal nejvíce, restaurátoři procházeli kousek po kousku celou plochu, vytvářeli mapy defektů a prováděli injektáže, především na obvodových sloupech. Tam, kde již nešlo nic zachránit, byly provedeny repliky omítek z přírodních materiálů – především vápna. Tyto povrchy byly prováděny ručně, jako tomu bylo dřív, nebyly použity žádné omítací stroje, nebyl proveden žádný sjednocující nátěr, ani výmalba. Díky tomu tedy můžete v omítkách spatřit jak surový materiál, tak i tahy rukou restaurátorů a omítkářů. 

Jaké byly dodací lhůty požadované investorem a podařilo se vám je splnit?
„Jedinou lhůtou byl konečný termín. Doba výstavby byla omezena na dva roky a ta byla splněna. Když jsme s rekonstrukcí začínali, převládal názor, že na tak „jednoduchou“ stavbu jsou dva roky snad i moc. Avšak vrátit se v čase, do doby první republiky, byť i s jednoduchou stavbou, byla nakonec plnohodnotná dvouletá ­cesta,“ dodává závěrem pan Zdeněk Rídl ze Zlínstavu.

Poslední úprava Baťova památníku proběhla těsně před jeho otevřením, kdy byla pod strop v prvním nadzemním podlaží instalována konstrukčně autentická maketa letounu JU F13, ve kterém Tomáš Baťa zahynul při letecké nehodě dne 12. července 1932 při cestě do švýcarského městečka Möhlinu, kde se měl zúčastnit otevření své nové pobočky. 

Ředitel Zlínstavu, pan Pavel Moll k obnově památníku Tomáše Bati říká: „Rekonstrukce památníku Tomáše Bati pro nás byla velkou výzvou obdobně jako rekonstrukce Baťova mrakodrapu, kterou jsme provedli před několika lety. Obnovený památník je dokladem velikosti ducha a díla Tomáše Bati, které jsou nesmrtelné a svým přesahem nadále zůstávají inspirací i příkladem pro celé generace obyvatel města Zlína.“ 

Nám zbývá již jen dodat, že stavba Rekonstrukce Baťova památníku získala čestné uznání v soutěži Stavba roku Zlínského kraje.

Za odpovědi děkuje
Ivo Románek

Galerie: