Areál bývalé plzeňské papírny nabízí lukrativní lokaci v městské části Slovany v těsné blízkosti řeky Radbuzy a Papírenského parku, na nějž navazuje obytná čtvrť. Jen několik minut chůze odsud přitom tepe dynamickým životem centrum města. Unikátní kombinace klidné přírodní scenérie, poutavých výhledů a dostupnosti veškerých služeb předurčily místo ke vzniku rezidenční čtvrti Nová Papírna, kterou Plzeň do té doby postrádala. „Do roku 2032 zde postupně vyroste v 9. etapách celkem 1700 bytových jednotek. Současně s novou výstavbou bude probíhat konverze památkově chráněných objektů staré papírny,“ vysvětluje Ing. arch. Patrik Novák, prokurista a hlavní architekt developerské společnosti BC Real, která je místním garantem a manažerem Nové Papírny. 

Brownfield v životě města
Plzeň patřila desítky let mezi nejvýznamnější průmyslová centra, rozsáhlé výrobní komplexy se staly nedílnou součástí její urbanistické struktury a zásadně ovlivnily budoucí formování města. Mezi ty nejvýznamnější určitě můžeme zařadit papírnu Slovany. Největší rozkvět zažívala po roce 1878, kdy ji zakoupili bratři Piettové původem z Alsaska. Do Plzně přinesli dlouholeté zkušenosti s výrobou papíru, ale rovněž zásadní inovaci – díky přátelství s Františkem Křižíkem byla továrna jako jedna z prvních vybavena elektrickými obloukovými lampami, což zajistilo významné zlepšení výrobní kvality a nárůst zakázek. Papírna úspěšně fungovala i po znárodnění, provoz byl postupně omezován a až na přelomu tisíciletí, v roce 2005, byl zcela ukončen. Až do zahájení revitalizace v roce 2022 byl areál pronajímán na sklady, drobnou výrobu atd.

Především v devadesátých letech minulého století zažila Plzeň utlumení, respektive reorganizaci mnoha průmyslových provozů. Z areálů pevně zakotvených v městské struktuře se záhy stala přítěž doplácející na neochotu řešit jejich nové využití. Společně s relativně dostupnými příměstskými pozemky měl tento aspekt za následek postupné rozklížení města do aglomerace. Myšlenkově ploché satelity s poddimenzovanou infrastrukturou ale časem ztratily svůj zdánlivý lesk a naplno ukázaly nevýhody monofunkčních sídel. Výraznou suburbanizaci západočeské metropole se ale naštěstí v posledních letech daří brzdit a vize města se vrací k územní udržitelnosti. Nedílnou součástí je smysluplné využívání rozsáhlých brownfieldů s naplněním širších funkčních vztahů celoměstského významu.

Revitalizace - zajištění kulturních hodnot i finanční návratnosti
Developer pojal plánovanou konverzi areálu tak, aby byla ekonomicky životaschopná, pragmatická a zároveň využila a podpořila genius loci. Symbióza kulturní hodnoty a finanční návratnosti představuje udržitelný přístup, jehož fungování se osvědčilo v mnoha zemích západní Evropy s bohatou zkušeností s revitalizací brownfieldů.

V poměrně dobrém stavu zůstaly v areálu zachovány památkově chráněné objekty staré papírny. Blok Kotelny tvoří de facto jádro původní papírny, vybudované v letech 1871–73. Druhý blok, Varna, někdejší celulózka, vznikl později, po roce 1885. Cihlové budovy v duchu průmyslové gotiky začaly velmi rychle po ukončení provozu lákat k novému využití. První vlaštovkou se stalo v roce 2012 Kulturní centrum Papírna, které se záhy etablovalo jako vyhledávaná mezioborová platforma a významný iniciační bod společenského dění.

Konverze a rekonstrukce je pro papírnu stejně zásadní, jako je zásadní význam papírny pro město jako takové. Stanou se přirozenou součástí moderní urbanistické struktury s ambicí sloužit jako příklad dobré praxe funkčního začlenění historické budovy do socioekonomického organismu města.

„Investoři se velmi často snaží vše rekonstruovat do dokonalé podoby, imitovat nové, ale je to kontraproduktivní. Podle mě se nejlépe cítíme v místech s určitou patinou, historií, příběhem. V zákoutích historie provázaných se současností. A o tom celý projekt konverze bloků, potažmo Nové Papírny je – můžu odpočívat u řeky nebo v parku, bydlet v novém domě s veškerým komfortem a zároveň si užívat atmosféru a historický odkaz, který z měst často mizí,“ popisuje autor přestavby, Jiří Zábran.

Místo, které žije
Ateliér PRO-STORY stojí za komplexním návrhem Nové Papírny, včetně úprav územního generelu. „Jednou z klíčových deviz areálu je blízkost řeky a Papírenského parku, který projde kompletní rekonstrukcí. Naší prvotní myšlenkou bylo propojení parku a náplavky pomocí širokých ulic,“ popisuje Jiří Zábran ideu, která pozitivně ovlivnila celý areál. Údolní lokace totiž umožnila navýšit výškovou úroveň navrhovaných bytových domů a uvolnit tak jejich zastavěnou plochu veřejnému prostoru. Ten bude mít díky tomu charakter bulváru s nově vzniklým náměstím mezi bloky Varny a Kotelny. „Využíváme vzniklé vnitrobloky jako piazzetty pro možný kulturní program, umístění předzahrádek, volnočasové využití, parkování pro cyklisty a podobně,“ doplňuje Jiří Zábran.

„Využitelnost staré papírny reaguje na plánované rezidenční budovy Nové Papírny a jejich potřebu v oblasti občanské vybavenosti,“ nastiňuje Patrik Novák. V plánu je zachování stávajících provozů, rozšíření o nové obchodní plochy, parkovací dům nebo food and beverage spot s různými disciplínami gastronomie. „To k sobě přiláká další komerční prostory jako administrativu, sport či obchod. Cílem je objekty obsadit provozy, které by svou náplní přímo souzněly s krásnými prostory budov,“ doplňuje ho Jiří Zábran.

Tradiční tvarosloví v současné interpretaci
Historické budovy v duchu průmyslové gotiky budou zbaveny nehodnotných novodobých přístaveb. Citlivě je doplní několik nových drobných hmot. V bloku Varny navrhují architekti směrem k plánovanému bulváru i k náplavce obloukové zastřešení vycházejícího z původního tvarosloví výrobní haly. Uvnitř bloku by dále mělo dojít k odstranění jedné z výrazně širších hal narušujících půdorysnou stopu objektu. Nový, užší objem přinese hmotové vyvážení. „Pro blok Varny jsme zvolili pro změnu pilovitý motiv zastřešení, který jednak vychází z industriálního výrazu areálu a zároveň nám umožňuje vhodně propojit výškově nesourodé objekty,“ vysvětluje Jiří Zábran návrh archetypálních hmot s přívětivým měřítkem. „Projekt plně respektuje historický kontext, ale zároveň umožňuje variabilní uspořádání vnitřních prostor podle potřeby budoucí využitelnosti,“ doplňuje Patrik Novák.

Ekologie a udržitelnost
Konverze počítá s využitím fotovoltaických panelů, rozdělením objektů do teplotních zón, pracuje s efektem vhodného stínění a propracovaným konceptem větrání. Vyváženou energetickou bilanci zajistí software pro řízení toku energií.

Téma udržitelnosti se projevuje také ve využití stávajících litinových sloupů nebo zdiva z demontovaných konstrukcí. „Citlivě pracujeme s dešťovou vodou, která je nedílnou součástí celého ekosystému vnějších ploch areálu,“ uzavírá architekt Zábran.

Galerie:

Obnova národní kulturní památky – významné průmyslové budovy a dominanty města od architekta Josefa Gočára. Navázání na konstrukční a prostorové charakteristiky původní stavby, úprava pro galerijní využití s vysokými nároky na vnitřní prostředí, zabezpečení sbírek a udržitelné provozní náklady. Otevření vnitrobloku k řece.

Tvorbě nového sídla Gočárovy galerie předcházela naše práce na pardubickém zámku. Jeho proměna ze sídla muzea a galerie na zpřístupněnou "Pernštejnskou rezidenci" sestávala z několika projektů, koordinovaných generelem (TRANSAT architekti, 2017, supervize Ladislav Lábus a Josef Pleskot). Jeho součástí bylo doporučení získat pro krajskou galerii, umístěnou v hospodářských budovách zámku, jiný objekt – nejlépe právě Gočárovu budovu Automatických mlýnů – a v uvolněných domech vytvořit návštěvnické prostory zámku a výstavní prostory muzea. Na vhodnosti Gočárovy budovy jsme se shodli z více důvodů, mezi hlavními byla poloha na nábřeží blízko centra, velkoprostorový interiér a mimořádná architektura, díky níž byl objekt prohlášen Národní kulturní památkou. Pardubický kraj budovu koupil pro svou galerii v roce 2018 od manželů Smetanových, kteří v té době vytvářeli spolu s architektem Zdeňkem Balíkem vizi celkové konverze areálu a vybírali pro ni architekty a investory.

Hlavní budova mlýnů, působící zvenčí mohutným dojmem, je stavbou poměrně úzkou a uvnitř nepříliš rozlehlou. Její konstrukční modul je relativně malý: převážně 4 x 4 metry. Původní dispoziční, provozní i konstrukční uspořádání mlýna spočívalo v řazení jednotlivých vertikálních prostor za sebou: v hlavním jižním průčelí hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna a schodiště, dále hlavní mlýnice s válcovými stolicemi a vysévači, následována otrubovými zásobníky a sklady mouky. Tento utilitární provoz zahalil Josef Gočár do zdiva z režných cihel se střídmým dekorativním programem, rezonujícím s ranou modernou (první fáze výstavby z let 1910-11) a národním slohem (druhá fáze z let 1920-24). 

Mlynářská technologie, původně pocházející od pardubické firmy Josef Prokop a synové, byla v době zpracování projektu obnovy budovy již převážně odstraněna, s výjimkou několika ukázek.

Obnova původně nevytápěné průmyslové budovy pro uměleckou galerii s vlastní rozsáhlou sbírkou má nabídnout bezpečné a stabilní vnitřní prostředí, splňující přísné požadavky zapůjčovatelů uměleckých exponátů, a přitom být provozně udržitelná.

Dispozice vychází z původní konstrukční i provozní charakteristiky mlýna, jednotlivé funkce galerie uspořádává ve vertikálách, řazených lineárně za sebou. Pohyb návštěvníků je tak soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy. Úložiště sbírek a pracovny jsou pak umístěny do části budovy se železobetonovými vnitřními konstrukcemi, která navazuje na mlýnici na severní straně. 

Na více místech je dispozice otevřena vertikálními propojeními mezi podlažími. Jde o záměrnou, nově prostorově artikulovanou připomínku toho, co bylo pro mlýn typické. Světlá výška jednotlivých podlaží se směrem nahoru zvětšuje, proto jsou do nejvyšších dvou podlaží umístěny sály pro výměnné výstavy a společenský sál se střešní terasou. Zatímco u průčelí orientovaného k městu jsou ve výstavních sálech ponechány všechny podlahy a okna, na dvorní straně jsou podlahy redukovány a okna zevnitř zaslepena, aby na stěnách vznikla využitelná výstavní plocha. Ta je v úrovni horních dvou podlaží propojena na celkovou výšku téměř 10 m a podlaha pod ní je prosklena. Mlýnicí je tak veden pomyslný svislý řez přivádějící shora denní světlo z nových střešních světlíků přes 3. podlaží. 

Pro život galerie je důležité uspořádání přilehlých veřejných prostor: nábřeží, nádvoří a nového náměstí. Z něj se do areálu vstupuje Gočárovou symbolickou branou mezi objekty sil. Vstupy do jednotlivých budov byly vzhledem k mlynářskému provozu orientovány do dvora. Aby se stal někdejší dvůr nádvořím, a tedy městským veřejným prostranstvím, je v parteru galerie nově propojen dvěma pasážemi s nábřežím. Mezi pasáže je do bývalé mlýnice umístěna vstupní hala galerie, severní pasáž doplňuje kavárna. Příchozím toto řešení umožňuje vstoupit do podélné osy domu přímo z exteriéru. Do expozic je pak vstup z ochozu haly, přemosťujícího obě pasáže.

Komunikaci mezi podlažími zajišťují dvě historická schodiště: Gočárovo kamenné schodiště z let 1910-11, které je navráceno na původní místo (z něhož bylo přemístěno ve 40. letech), a betonové schodiště moučného sila z 50. let. Obě jsou doplněna výtahy.  

V maximální možné míře je přiznán původní konstrukční systém tvořený režným cihelným zdivem, ocelí, dřevem a betonem. Působivé prostory původní mlýnice nese původní ocelová konstrukce, která musela být vzhledem k výšce a počtu podlaží protipožárně opláštěna, povrch tvoří ocelový plech. Přiznány zůstaly dřevěné stropy s minimem nových tras inženýrských sítí. Z původních vyřezaných stropních trámů je vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale. Fasády jsou obnoveny při zachování přiměřené patiny. 

Střechy nesoucí strojní prvky klimatizace jsou zapuštěny pod úroveň atik pro zachování čisté siluety domu. Původní okna jsou z interiéru doplněna na dvojitá, umožňují řízené (a někde také individuální) větrání, doplněny jsou screenové rolety reagující na polohu slunce a blackoutové rolety umožňující denní světlo zcela vyloučit. Obdobnou variabilitou disponují střešní světlíky opatřené pro odstínění přímého slunce nastavitelnými lamelami. Zaslepena jsou okna depozitářů.

V exteriéru je původní hmotová kompozice zbavena mladších přístavků trafostanice, přístřešků a schodišťové věže. 

V exteriérech i interiérech jsou rozmístěny vybrané relikty mlynářské technologie, které se v objektu dochovaly.

Galerie:

Ateliér, založený roku 1997, vedený architektem Petrem Všetečkou (nar. 1968), se věnuje průzkumům, interpretaci a projektům obnovy památek a jejich souborů a vytváří pro ně dlouhodobé strategie. Navrhuje také novostavby, transformace existujících objektů a muzejní i galerijní expozice. 

Práce ateliéru získaly ocenění v soutěžích Patrimonium pro futuro, Grand Prix architektů, Česká cena za architekturu, Stavba roku, Gloria musaealis ad.

Výběr z realizací: 
– obnova zámku v Pardubicích
– obnova Arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži 
– Dům dětí a mládeže Ulita Broumov
– obnova Jurkovičovy vily v Brně
– obnova areálu Slunečních lázní v Luhačovicích
– úprava Hrobu neznámého vojína a přestavba mauzolea v Národním památníku na Vítkově 
– obnova Památníku Tomáše Bati ve Zlíně
– knihovna v Ostopovicích u Brna.

Kromě vedení ateliéru a projektů se Petr Všetečka věnuje psaní o architektuře, je spoluautorem několika knih a autorem řady článků, spolupracuje na metodických publikacích Národního památkového ústavu a je členem jeho poradních sborů. 

Snažíme se navrhovat tak, aby pro nás každý úkol představoval výzvu, napětí a radost. Architekturu vnímáme primárně jako otázku souvislostí – v prostoru, čase a mezi lidmi.
Jde nám o dialog, empatii, kontext a názor.

Našim klientům pomáháme s různými typy úkolů, od první skici až po realizaci, nejraději naší práci dotahujeme až do detailu. Můžete se na nás obrátit s novostavbou, rekonstrukcí, interiérem i ověřovací či koncepční studií. Zpracováváme veškeré potřebné části projektových dokumentací,včetně spolupracujících odborných profesí a kontaktů s úřady.

Kompletní rekonstrukce domu v historickém jádru Kutné Hory. Život domu se odehrává kolem jádra s točitým schodištěm zakončeného světlíkem, které díky množství nových otvorů přináší světlo do hloubky domu a vzájemně propojuje jednotlivé vnitřní prostory.

Starý dům v jádru Kutné Hory doznal během své historie četných změn. Původní středověký dům zcela shořel, nahradil ho objekt z konce 19. století, který však prošel rozsáhlou a nepříliš citlivou rekonstrukcí v sedmdesátých letech 20. století, která dále proměnila jeho povahu. V momentě, kdy jsme byli investory osloveni k projektu kompletní renovace, pozbýval dům de facto jakékoliv autenticity a charakteru a naším úkolem tak bylo mu jej navrátit.

Naším hlavním záměrem bylo v domě znovuobjevit jeho paměť a původní vrstvy, kterých nebylo mnoho, a prolnout je s vrstvami novými tak, aby vzájemně tvořili celek. Hranici mezi starým a novým jsme se snažili spíše znejišťovat, než aby na ní bylo upozorňováno. Nové zásahy mají objektu přinést nové impulzy, které spočívají zejména v nečekaném propojování jednotlivých prostor domu interiérovými okny a otvory. Dům, který je určený k životu rodiny s třemi dětmi, díky tomu v interiéru lépe komunikuje, jednotlivé místnosti se navzájem otevírají a prolínají. Atmosféry a světelné nálady se vrství napříč objektem a přinášejí do domu proměnlivou a pestrou škálu vjemů.

Leitmotivem domu je jeho točité schodiště, které se nachází v jádru dispozice a propojuje dům vertikálním směrem. Díky luxferovým stěnám a dalším novým otvorům, které do něj ústí, se hlavní komunikační jádro stává i mediátorem mezi jednotlivými místnostmi domu v horizontálním směru. Mezi přízemím a patrem je původní kamenné schodiště, mezi patrem a podrkovím je pak nově navržené schodiště tvořené pouze ocelovými stupni, které propouštějí světlo o podlaží níž. Vršek schodiště je totiž zakončen střešním světlíkem, který přináší denní světlo na samotné schody a do hloubky dispozice.

K náladě a charakteru domu přispívá kromě práce se světlem také barevnost domu. Exteriér domu je pojatý střídmě, práce s barvami v interiéru je pak expresivnější. Celkově jsou voleny spíše tlumené odstíny, které jsou na několika místech kombinovány s výraznějšími barevnými plochami či akcenty. Přesné řešení vznikalo poměrně dlouho a pečlivě a významnou roli v něm hrál dialog s klienty. Většina nábytku, který je v interiéru použitý, vznikla dle našeho autorského návrhu.

Dispozičně se dům odehrává kolem centrálního schodišťového jádra, které propojuje všechna podlaží. Sklep zůstal rekonstrukcí prakticky nedotčen a slouží ke skladovacím účelům. Do přízemí se vstupuje skrze prostornou vstupní halu, na kterou navazuje kromě schodiště denní dětská herna se samostatnou koupelnou a servisní část domu, která je orientovaná do dvora – technická místnost, prádelna a výtvarná dílna. V patře se nachází obytný prostor s kuchyní, rodičovská ložnice se samostatnou koupelnou a pracovna. Podkroví je určeno pro děti, nachází se v něm klučičí a holčičí pokoj a další koupelna s toaletou. Nedílnou součástí domu je jeho intimní dvorek a zahrada, které byly v rámci renovace také upraveny a jsou přístupné jak přímo ze suterénu, tak přes novou terasu z hlavního obytného prostoru patra.

Galerie:

Milada je novostavba chalupy na louce v horském prostředí kolem obce Malá Úpa v Krkonoších s výhledem na Sněžku.

Chalupa stojí na krásném pozemku ve stráni na kraji lokality zvané Nové domky. Navazuje na roztroušenou zástavbu lokálních chalup v okolí jak urbanisticky, tak vizuálně. Tvar domu je jednoduchý, vychází z klasického tvaru horské chalupy – obdélníkový půdorys usazený vodorovně s průběhem svahu. Objem domu tvoří kvádr spodního patra doplněný sedlovou střechou s horními patry.

Chalupa je koncipovaná jako objekt na krátkodobý pronájem. Dispoziční řešení je rozdělené na dva základní celky po patrech. Spodní podlaží kromě vstupu a nezbytného zázemí obsahuje hlavní obytný prostor s kuchyní a jídelnou. V patře jsou ložnice pro odpočinek a spánek s nutným sociálním zázemím. Nejvyšší část krovu vyplňuje spací patro propojené vždy samostatným schodištěm z hlavních ložnic. Ze spodního patra lze v zimě vystoupit přímo na sousední sjezdovku.

Pro stavbu objektu byl zvolen klasický způsob výstavby se zděnou konstrukcí, dřevěným krovem a dřevěným trámovým stropem. Venkovní přístavba s krytým přístupem je z pohledového betonu.

Beton se částečně propisuje i do interiérů, kde je přiznaný vnitřní betonový pilíř oddělující obývací prostor s jídelnou. Interiér dotváří dřevěné obklady a dřevěný nábytek z lehce běleného smrkového dřeva, černá křesla, hnědé židle, nerez kuchyně. Podlaha ve spodním patře je dřevěná s lokálním využitím stěrky a koberce. Podlaha spacího patra je pokryta převážně kobercem. Nábytek v patře je podobně jako dole vyroben z běleného smrkového dřeva.

Materiály

Klasická zděná konstrukce doplněná dřevěnou stropní konstrukcí a dřevěným krovem.
Fasádu chalupy tvoří převážně obklad z nehoblovaných prken přetřených černou přírodní barvou.
Vstupní část je z na místě litého betonu.
Okenní otvory jsou z hliníkových černých profilů.
Střecha je z falcovaného tmavě šedého plechu.
Interiér domů je z velké části řešen z pohledových prvků dřevných konstrukcí, které doplňuje  vestavěný interiér z běleného smrku. Krytina podlah je v kombinaci dřevěné podlahy a  koberce, případně stěrky.

Studio ADR
Autor: MgA. Aleš Lapka, MgA. Petr Kolář
Kontaktní e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Web: www.adr.cz
Spoluautor: Ing. Pavel Čermák
Design tým: Ing. arch. Markéta Tkáčová, Ing. arch. Filip Strnad
Rok projektu: 2019
Rok dokončení: 2023
Zastavěná plocha: 221 m²
Hrubá podlahová plocha: 362 m²
Užitná plocha: 283 m²
Plocha pozemku:976 m²
Fotografie: BoysPlayNice, www.boysplaynice.com, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Stavební projekt: Studio A91, www.studioa91.cz 

Galerie:

Za nejzdařilejší dílo letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech, jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Jedná se o promyšlený objekt, jenž byl vložen do dvorany zrekonstruovaných Císařských lázní a jenž proměnil pomyslné srdce celé budovy. Společně s hlavním vítězem bylo z celkem 307 přihlášených realizací, resp. z 31 nominací oceněno i dalších pět děl, která získala titul Finalista, jedno dílo obdrželo čestné uznání. Vyhlášení výsledků 9. ročníku České ceny za architekturu se uskutečnilo 7. listopadu na galavečeru konaném v pražském Foru Karlín a živě bylo přenášeno na webu ČT art. Organizátorem této soutěžní přehlídky je Česká komora architektů.

Tato výrazně červená, volně stojící samonosná konstrukce je nově domovskou scénou Karlovarského symfonického orchestru a slouží pro pořádání nejrůznějších akcí – koncertů, divadelních představení, filmových projekcí či přednášek a konferencí. Celá konstrukce spočívá na šesti podporách navržených tak, aby se snížily vibrace a zachoval se odstup od stěn budovy lázní. „Fascinující je také její variabilita – zasouvací hlediště, nastavitelné orchestřiště a panely i zástěny, které upravují akustiku podle aktuálních potřeb, přičemž všechny prvky jsou navrženy tak, aby byly odolné a snadno se udržovaly,“ zhodnotili porotci. Úžasná je také možnost zcela změnit atmosféru díky závěsu, který se dá „zatáhnout“ podél celé fasády historické budovy. Porotci vítězům gratulují k tomu, že „prokázali pozoruhodnou odvahu při překonávání počátečních omezení, vypracovali řešení, jež snoubí historický kontext a požadavky současné doby, a v neposlední řadě je také oceňují za to, že se jim podařilo přesvědčit majitele budovy o správnosti své kreativní a inovativní vize“.

První dětský hospic v České republice. S paliativní a odlehčovací péčí, rehabilitacemi, terapií a hlavně komplexní podporou pro rodiny v těžké životní situaci. Je to útočiště, místo pro prožití těch nejtěžších chvil i pro nalezení klidu a vyrovnání se s osudem. Prostor pro úlevu, vzájemnou podporu i samotu, když ji nejvíc potřebujete. Taky místo pro chvíle normálního žití a radostného setkávání. Místo, které tu nebylo, a přitom je potřeba jako sůl.

Vnitřní klid, vyrovnanost, pokora a harmonie. To jsou pocity, které jsme chtěli do návrhu dětského hospice propsat. Dům pro Julii je i přes svou velikost docela nenápadný, citlivě zasazený do přírodního amfiteátru původního parku a otočený do chráněného vnitřního atria se zachovanými původními stromy. Do něj se obrací společné místnosti i soukromé pokoje pro děti. Na vegetační střechu jsme navrhli vyhlídkový chodník vedoucí k místu pro rozjímání na vrcholku svahu. Z pokojů rodičů v horním podlaží se na něj dá vyjít ve kteroukoliv denní i noční hodinu.

Hlavní podlaží je rozdělené na čtyři části s různým účelem. 
Vpravo od vstupu je velká společenská část s jídelnou a pobytovými terasami. Je to jídelna, velký obývák a místo pro všechny společné aktivity návštěvníků a klientů domu. 
Kolem menšího atria vlevo je poskládaná část pro denní a rehabilitační aktivity – fyzioterapie, arteterapie, muzikoterapie, bazén pro watsu terapii nebo snoezelen a malý kinosál. 
Třetí částí je dlouhé pobytové křídlo obtáčející velké atrium. V pobytovém křídle jsou pokoje dětí s terasami, sesterna a samostatný byt posledního rozloučení s malým pietním atriem. Okruh kolem atria uzavírá velkoryse prosklená pobytová chodba, ze které jsou krásné výhledy a na jejímž stropě se mihotají odrazy z hladiny jezírka. 
Okružní charakter chodeb s pobytovými zákoutími a mnoha průhledy ven je jeden z nejdůležitějších prvků návrhu. Domem se můžete pohybovat pěšky, s kočárkem i na vozíku, střídat prostředí a trávit čas o samotě i ve společnosti. Můžete mít kontakt s přírodou, výhled na stromy, oblohu i na vodu v jezírku, a to všechno za jakéhokoliv počasí a bez ohledu na provoz v okolním parku.


Schodiště a výtah ze vstupní haly vedou nahoru do patra pro rodiče a dolů do administrativní části. 
Patro pro rodiče je záměrně oddělené od zbytku provozu hospice. Nabízí soukromí a oddech s pocitem, že o dítě je na chvíli dobře postaráno. V patře jsou rodinné pokoje s terasami a výhledy do okolního parku i společná místnost pro neformální setkání s ostatními rodiči. Tím, že dům dobře využívá okolní terén, je z patra rodičů přímý výstup ven, ale i na pobytovou střechu s vyhlídkovým chodníkem a velkou terasou s panoramatickým výhledem na Brno. Ta bude sloužit společenským akcím pořádaným Domem pro Julii, ale také pro cvičení, pozorování hvězd nebo prostě jen jako místo k relaxaci.

Administrativní část v podzemním podlaží je výrazně zapuštěná do terénu, má vlastní vstup i zásobovací příjezd a zajišťuje provoz Domu pro Julii. Najdete v ní kanceláře, jednací místnosti, technické zázemí i sklady.
Podél východní fasády domu je nenápadný venkovní přístup do pietního atria a pokoje posledního rozloučení.

Stavba domu je z velké části zapuštěná do terénu, takže je hlavním konstrukčním materiálem monolitický železobeton. Jeho estetika se propisuje do interiéru i na fasádu domu, kde betonově šedé broušené omítky doplňují dřevěné obklady modřínovými biodeskami a velkoformátové prosklení v dřevěných rámech. Výrazné přesahy monolitických stropů kryjí pobytové terasy, vytváří závětří u každého vstupu zvenčí a zároveň slouží jako pasivní stínění proti přehřívání interiéru.

Vytápění i chlazení budovy řeší rozvody skryté v betonových stropech a sádrovláknitých podhledech. Zdrojem tepla i chladu je soustava tří tepelných čerpadel vzduch-voda skrytých v nikách fasády podzemního podlaží. Střechu jsme navrhli jako zelenou – vegetační, aby dům snadno splynul s terénní vlnou, do které je zasazený. Vegetační střecha zároveň brání přehřívání interiéru, akumuluje dešťovou vodu a zpomaluje její odtok. Přebytek dešťové vody sbírá podzemní nádrž, ze které dopouštíme zahradní jezírko a zavlažujeme stromy a trávník v atriu.

Galerie:

Brněnské studio ČTYŘSTĚN společně vedou architekti Karel Kubza, Milan Joja a Tomáš Págo. Zabývají se bydlením a veřejnými stavbami s výrazným společenským akcentem, jako jsou oceněné Sociální byty v Bílovicích nad Svitavou, rožnovská Městská knihovna nebo dětský hospic Dům pro Julii v Brně.

Architekturu berou jako výraznou společenskou disciplínu, která může mít významný vliv nejen na obyvatele navrhovaných domů, ale i celé širší okolí. Ve svých projektech proto hledají silné propojení stavby s místem a řeší souvislosti přesahující hranice parcely i zadání.Chtějí navrhovat smysluplné, nadčasové a společensky odpovědné stavby, které budou dobře sloužit a poté půjdou snadno přestavět i nahradit.