Obnova národní kulturní památky – významné průmyslové budovy a dominanty města od architekta Josefa Gočára. Navázání na konstrukční a prostorové charakteristiky původní stavby, úprava pro galerijní využití s vysokými nároky na vnitřní prostředí, zabezpečení sbírek a udržitelné provozní náklady. Otevření vnitrobloku k řece.

Tvorbě nového sídla Gočárovy galerie předcházela naše práce na pardubickém zámku. Jeho proměna ze sídla muzea a galerie na zpřístupněnou "Pernštejnskou rezidenci" sestávala z několika projektů, koordinovaných generelem (TRANSAT architekti, 2017, supervize Ladislav Lábus a Josef Pleskot). Jeho součástí bylo doporučení získat pro krajskou galerii, umístěnou v hospodářských budovách zámku, jiný objekt – nejlépe právě Gočárovu budovu Automatických mlýnů – a v uvolněných domech vytvořit návštěvnické prostory zámku a výstavní prostory muzea. Na vhodnosti Gočárovy budovy jsme se shodli z více důvodů, mezi hlavními byla poloha na nábřeží blízko centra, velkoprostorový interiér a mimořádná architektura, díky níž byl objekt prohlášen Národní kulturní památkou. Pardubický kraj budovu koupil pro svou galerii v roce 2018 od manželů Smetanových, kteří v té době vytvářeli spolu s architektem Zdeňkem Balíkem vizi celkové konverze areálu a vybírali pro ni architekty a investory.

Hlavní budova mlýnů, působící zvenčí mohutným dojmem, je stavbou poměrně úzkou a uvnitř nepříliš rozlehlou. Její konstrukční modul je relativně malý: převážně 4 x 4 metry. Původní dispoziční, provozní i konstrukční uspořádání mlýna spočívalo v řazení jednotlivých vertikálních prostor za sebou: v hlavním jižním průčelí hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna a schodiště, dále hlavní mlýnice s válcovými stolicemi a vysévači, následována otrubovými zásobníky a sklady mouky. Tento utilitární provoz zahalil Josef Gočár do zdiva z režných cihel se střídmým dekorativním programem, rezonujícím s ranou modernou (první fáze výstavby z let 1910-11) a národním slohem (druhá fáze z let 1920-24). 

Mlynářská technologie, původně pocházející od pardubické firmy Josef Prokop a synové, byla v době zpracování projektu obnovy budovy již převážně odstraněna, s výjimkou několika ukázek.

Obnova původně nevytápěné průmyslové budovy pro uměleckou galerii s vlastní rozsáhlou sbírkou má nabídnout bezpečné a stabilní vnitřní prostředí, splňující přísné požadavky zapůjčovatelů uměleckých exponátů, a přitom být provozně udržitelná.

Dispozice vychází z původní konstrukční i provozní charakteristiky mlýna, jednotlivé funkce galerie uspořádává ve vertikálách, řazených lineárně za sebou. Pohyb návštěvníků je tak soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy. Úložiště sbírek a pracovny jsou pak umístěny do části budovy se železobetonovými vnitřními konstrukcemi, která navazuje na mlýnici na severní straně. 

Na více místech je dispozice otevřena vertikálními propojeními mezi podlažími. Jde o záměrnou, nově prostorově artikulovanou připomínku toho, co bylo pro mlýn typické. Světlá výška jednotlivých podlaží se směrem nahoru zvětšuje, proto jsou do nejvyšších dvou podlaží umístěny sály pro výměnné výstavy a společenský sál se střešní terasou. Zatímco u průčelí orientovaného k městu jsou ve výstavních sálech ponechány všechny podlahy a okna, na dvorní straně jsou podlahy redukovány a okna zevnitř zaslepena, aby na stěnách vznikla využitelná výstavní plocha. Ta je v úrovni horních dvou podlaží propojena na celkovou výšku téměř 10 m a podlaha pod ní je prosklena. Mlýnicí je tak veden pomyslný svislý řez přivádějící shora denní světlo z nových střešních světlíků přes 3. podlaží. 

Pro život galerie je důležité uspořádání přilehlých veřejných prostor: nábřeží, nádvoří a nového náměstí. Z něj se do areálu vstupuje Gočárovou symbolickou branou mezi objekty sil. Vstupy do jednotlivých budov byly vzhledem k mlynářskému provozu orientovány do dvora. Aby se stal někdejší dvůr nádvořím, a tedy městským veřejným prostranstvím, je v parteru galerie nově propojen dvěma pasážemi s nábřežím. Mezi pasáže je do bývalé mlýnice umístěna vstupní hala galerie, severní pasáž doplňuje kavárna. Příchozím toto řešení umožňuje vstoupit do podélné osy domu přímo z exteriéru. Do expozic je pak vstup z ochozu haly, přemosťujícího obě pasáže.

Komunikaci mezi podlažími zajišťují dvě historická schodiště: Gočárovo kamenné schodiště z let 1910-11, které je navráceno na původní místo (z něhož bylo přemístěno ve 40. letech), a betonové schodiště moučného sila z 50. let. Obě jsou doplněna výtahy.  

V maximální možné míře je přiznán původní konstrukční systém tvořený režným cihelným zdivem, ocelí, dřevem a betonem. Působivé prostory původní mlýnice nese původní ocelová konstrukce, která musela být vzhledem k výšce a počtu podlaží protipožárně opláštěna, povrch tvoří ocelový plech. Přiznány zůstaly dřevěné stropy s minimem nových tras inženýrských sítí. Z původních vyřezaných stropních trámů je vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale. Fasády jsou obnoveny při zachování přiměřené patiny. 

Střechy nesoucí strojní prvky klimatizace jsou zapuštěny pod úroveň atik pro zachování čisté siluety domu. Původní okna jsou z interiéru doplněna na dvojitá, umožňují řízené (a někde také individuální) větrání, doplněny jsou screenové rolety reagující na polohu slunce a blackoutové rolety umožňující denní světlo zcela vyloučit. Obdobnou variabilitou disponují střešní světlíky opatřené pro odstínění přímého slunce nastavitelnými lamelami. Zaslepena jsou okna depozitářů.

V exteriéru je původní hmotová kompozice zbavena mladších přístavků trafostanice, přístřešků a schodišťové věže. 

V exteriérech i interiérech jsou rozmístěny vybrané relikty mlynářské technologie, které se v objektu dochovaly.

Galerie:

Ateliér, založený roku 1997, vedený architektem Petrem Všetečkou (nar. 1968), se věnuje průzkumům, interpretaci a projektům obnovy památek a jejich souborů a vytváří pro ně dlouhodobé strategie. Navrhuje také novostavby, transformace existujících objektů a muzejní i galerijní expozice. 

Práce ateliéru získaly ocenění v soutěžích Patrimonium pro futuro, Grand Prix architektů, Česká cena za architekturu, Stavba roku, Gloria musaealis ad.

Výběr z realizací: 
– obnova zámku v Pardubicích
– obnova Arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži 
– Dům dětí a mládeže Ulita Broumov
– obnova Jurkovičovy vily v Brně
– obnova areálu Slunečních lázní v Luhačovicích
– úprava Hrobu neznámého vojína a přestavba mauzolea v Národním památníku na Vítkově 
– obnova Památníku Tomáše Bati ve Zlíně
– knihovna v Ostopovicích u Brna.

Kromě vedení ateliéru a projektů se Petr Všetečka věnuje psaní o architektuře, je spoluautorem několika knih a autorem řady článků, spolupracuje na metodických publikacích Národního památkového ústavu a je členem jeho poradních sborů. 

Snažíme se navrhovat tak, aby pro nás každý úkol představoval výzvu, napětí a radost. Architekturu vnímáme primárně jako otázku souvislostí – v prostoru, čase a mezi lidmi.
Jde nám o dialog, empatii, kontext a názor.

Našim klientům pomáháme s různými typy úkolů, od první skici až po realizaci, nejraději naší práci dotahujeme až do detailu. Můžete se na nás obrátit s novostavbou, rekonstrukcí, interiérem i ověřovací či koncepční studií. Zpracováváme veškeré potřebné části projektových dokumentací,včetně spolupracujících odborných profesí a kontaktů s úřady.

Kompletní rekonstrukce domu v historickém jádru Kutné Hory. Život domu se odehrává kolem jádra s točitým schodištěm zakončeného světlíkem, které díky množství nových otvorů přináší světlo do hloubky domu a vzájemně propojuje jednotlivé vnitřní prostory.

Starý dům v jádru Kutné Hory doznal během své historie četných změn. Původní středověký dům zcela shořel, nahradil ho objekt z konce 19. století, který však prošel rozsáhlou a nepříliš citlivou rekonstrukcí v sedmdesátých letech 20. století, která dále proměnila jeho povahu. V momentě, kdy jsme byli investory osloveni k projektu kompletní renovace, pozbýval dům de facto jakékoliv autenticity a charakteru a naším úkolem tak bylo mu jej navrátit.

Naším hlavním záměrem bylo v domě znovuobjevit jeho paměť a původní vrstvy, kterých nebylo mnoho, a prolnout je s vrstvami novými tak, aby vzájemně tvořili celek. Hranici mezi starým a novým jsme se snažili spíše znejišťovat, než aby na ní bylo upozorňováno. Nové zásahy mají objektu přinést nové impulzy, které spočívají zejména v nečekaném propojování jednotlivých prostor domu interiérovými okny a otvory. Dům, který je určený k životu rodiny s třemi dětmi, díky tomu v interiéru lépe komunikuje, jednotlivé místnosti se navzájem otevírají a prolínají. Atmosféry a světelné nálady se vrství napříč objektem a přinášejí do domu proměnlivou a pestrou škálu vjemů.

Leitmotivem domu je jeho točité schodiště, které se nachází v jádru dispozice a propojuje dům vertikálním směrem. Díky luxferovým stěnám a dalším novým otvorům, které do něj ústí, se hlavní komunikační jádro stává i mediátorem mezi jednotlivými místnostmi domu v horizontálním směru. Mezi přízemím a patrem je původní kamenné schodiště, mezi patrem a podrkovím je pak nově navržené schodiště tvořené pouze ocelovými stupni, které propouštějí světlo o podlaží níž. Vršek schodiště je totiž zakončen střešním světlíkem, který přináší denní světlo na samotné schody a do hloubky dispozice.

K náladě a charakteru domu přispívá kromě práce se světlem také barevnost domu. Exteriér domu je pojatý střídmě, práce s barvami v interiéru je pak expresivnější. Celkově jsou voleny spíše tlumené odstíny, které jsou na několika místech kombinovány s výraznějšími barevnými plochami či akcenty. Přesné řešení vznikalo poměrně dlouho a pečlivě a významnou roli v něm hrál dialog s klienty. Většina nábytku, který je v interiéru použitý, vznikla dle našeho autorského návrhu.

Dispozičně se dům odehrává kolem centrálního schodišťového jádra, které propojuje všechna podlaží. Sklep zůstal rekonstrukcí prakticky nedotčen a slouží ke skladovacím účelům. Do přízemí se vstupuje skrze prostornou vstupní halu, na kterou navazuje kromě schodiště denní dětská herna se samostatnou koupelnou a servisní část domu, která je orientovaná do dvora – technická místnost, prádelna a výtvarná dílna. V patře se nachází obytný prostor s kuchyní, rodičovská ložnice se samostatnou koupelnou a pracovna. Podkroví je určeno pro děti, nachází se v něm klučičí a holčičí pokoj a další koupelna s toaletou. Nedílnou součástí domu je jeho intimní dvorek a zahrada, které byly v rámci renovace také upraveny a jsou přístupné jak přímo ze suterénu, tak přes novou terasu z hlavního obytného prostoru patra.

Galerie:

Milada je novostavba chalupy na louce v horském prostředí kolem obce Malá Úpa v Krkonoších s výhledem na Sněžku.

Chalupa stojí na krásném pozemku ve stráni na kraji lokality zvané Nové domky. Navazuje na roztroušenou zástavbu lokálních chalup v okolí jak urbanisticky, tak vizuálně. Tvar domu je jednoduchý, vychází z klasického tvaru horské chalupy – obdélníkový půdorys usazený vodorovně s průběhem svahu. Objem domu tvoří kvádr spodního patra doplněný sedlovou střechou s horními patry.

Chalupa je koncipovaná jako objekt na krátkodobý pronájem. Dispoziční řešení je rozdělené na dva základní celky po patrech. Spodní podlaží kromě vstupu a nezbytného zázemí obsahuje hlavní obytný prostor s kuchyní a jídelnou. V patře jsou ložnice pro odpočinek a spánek s nutným sociálním zázemím. Nejvyšší část krovu vyplňuje spací patro propojené vždy samostatným schodištěm z hlavních ložnic. Ze spodního patra lze v zimě vystoupit přímo na sousední sjezdovku.

Pro stavbu objektu byl zvolen klasický způsob výstavby se zděnou konstrukcí, dřevěným krovem a dřevěným trámovým stropem. Venkovní přístavba s krytým přístupem je z pohledového betonu.

Beton se částečně propisuje i do interiérů, kde je přiznaný vnitřní betonový pilíř oddělující obývací prostor s jídelnou. Interiér dotváří dřevěné obklady a dřevěný nábytek z lehce běleného smrkového dřeva, černá křesla, hnědé židle, nerez kuchyně. Podlaha ve spodním patře je dřevěná s lokálním využitím stěrky a koberce. Podlaha spacího patra je pokryta převážně kobercem. Nábytek v patře je podobně jako dole vyroben z běleného smrkového dřeva.

Materiály

Klasická zděná konstrukce doplněná dřevěnou stropní konstrukcí a dřevěným krovem.
Fasádu chalupy tvoří převážně obklad z nehoblovaných prken přetřených černou přírodní barvou.
Vstupní část je z na místě litého betonu.
Okenní otvory jsou z hliníkových černých profilů.
Střecha je z falcovaného tmavě šedého plechu.
Interiér domů je z velké části řešen z pohledových prvků dřevných konstrukcí, které doplňuje  vestavěný interiér z běleného smrku. Krytina podlah je v kombinaci dřevěné podlahy a  koberce, případně stěrky.

Studio ADR
Autor: MgA. Aleš Lapka, MgA. Petr Kolář
Kontaktní e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Web: www.adr.cz
Spoluautor: Ing. Pavel Čermák
Design tým: Ing. arch. Markéta Tkáčová, Ing. arch. Filip Strnad
Rok projektu: 2019
Rok dokončení: 2023
Zastavěná plocha: 221 m²
Hrubá podlahová plocha: 362 m²
Užitná plocha: 283 m²
Plocha pozemku:976 m²
Fotografie: BoysPlayNice, www.boysplaynice.com, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Stavební projekt: Studio A91, www.studioa91.cz 

Galerie:

Za nejzdařilejší dílo letos porotci České ceny za architekturu považují Koncertní sál v Karlových Varech, jehož autory jsou Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss z ateliéru Petr Hájek ARCHITEKTI. Jedná se o promyšlený objekt, jenž byl vložen do dvorany zrekonstruovaných Císařských lázní a jenž proměnil pomyslné srdce celé budovy. Společně s hlavním vítězem bylo z celkem 307 přihlášených realizací, resp. z 31 nominací oceněno i dalších pět děl, která získala titul Finalista, jedno dílo obdrželo čestné uznání. Vyhlášení výsledků 9. ročníku České ceny za architekturu se uskutečnilo 7. listopadu na galavečeru konaném v pražském Foru Karlín a živě bylo přenášeno na webu ČT art. Organizátorem této soutěžní přehlídky je Česká komora architektů.

Tato výrazně červená, volně stojící samonosná konstrukce je nově domovskou scénou Karlovarského symfonického orchestru a slouží pro pořádání nejrůznějších akcí – koncertů, divadelních představení, filmových projekcí či přednášek a konferencí. Celá konstrukce spočívá na šesti podporách navržených tak, aby se snížily vibrace a zachoval se odstup od stěn budovy lázní. „Fascinující je také její variabilita – zasouvací hlediště, nastavitelné orchestřiště a panely i zástěny, které upravují akustiku podle aktuálních potřeb, přičemž všechny prvky jsou navrženy tak, aby byly odolné a snadno se udržovaly,“ zhodnotili porotci. Úžasná je také možnost zcela změnit atmosféru díky závěsu, který se dá „zatáhnout“ podél celé fasády historické budovy. Porotci vítězům gratulují k tomu, že „prokázali pozoruhodnou odvahu při překonávání počátečních omezení, vypracovali řešení, jež snoubí historický kontext a požadavky současné doby, a v neposlední řadě je také oceňují za to, že se jim podařilo přesvědčit majitele budovy o správnosti své kreativní a inovativní vize“.

První dětský hospic v České republice. S paliativní a odlehčovací péčí, rehabilitacemi, terapií a hlavně komplexní podporou pro rodiny v těžké životní situaci. Je to útočiště, místo pro prožití těch nejtěžších chvil i pro nalezení klidu a vyrovnání se s osudem. Prostor pro úlevu, vzájemnou podporu i samotu, když ji nejvíc potřebujete. Taky místo pro chvíle normálního žití a radostného setkávání. Místo, které tu nebylo, a přitom je potřeba jako sůl.

Vnitřní klid, vyrovnanost, pokora a harmonie. To jsou pocity, které jsme chtěli do návrhu dětského hospice propsat. Dům pro Julii je i přes svou velikost docela nenápadný, citlivě zasazený do přírodního amfiteátru původního parku a otočený do chráněného vnitřního atria se zachovanými původními stromy. Do něj se obrací společné místnosti i soukromé pokoje pro děti. Na vegetační střechu jsme navrhli vyhlídkový chodník vedoucí k místu pro rozjímání na vrcholku svahu. Z pokojů rodičů v horním podlaží se na něj dá vyjít ve kteroukoliv denní i noční hodinu.

Hlavní podlaží je rozdělené na čtyři části s různým účelem. 
Vpravo od vstupu je velká společenská část s jídelnou a pobytovými terasami. Je to jídelna, velký obývák a místo pro všechny společné aktivity návštěvníků a klientů domu. 
Kolem menšího atria vlevo je poskládaná část pro denní a rehabilitační aktivity – fyzioterapie, arteterapie, muzikoterapie, bazén pro watsu terapii nebo snoezelen a malý kinosál. 
Třetí částí je dlouhé pobytové křídlo obtáčející velké atrium. V pobytovém křídle jsou pokoje dětí s terasami, sesterna a samostatný byt posledního rozloučení s malým pietním atriem. Okruh kolem atria uzavírá velkoryse prosklená pobytová chodba, ze které jsou krásné výhledy a na jejímž stropě se mihotají odrazy z hladiny jezírka. 
Okružní charakter chodeb s pobytovými zákoutími a mnoha průhledy ven je jeden z nejdůležitějších prvků návrhu. Domem se můžete pohybovat pěšky, s kočárkem i na vozíku, střídat prostředí a trávit čas o samotě i ve společnosti. Můžete mít kontakt s přírodou, výhled na stromy, oblohu i na vodu v jezírku, a to všechno za jakéhokoliv počasí a bez ohledu na provoz v okolním parku.


Schodiště a výtah ze vstupní haly vedou nahoru do patra pro rodiče a dolů do administrativní části. 
Patro pro rodiče je záměrně oddělené od zbytku provozu hospice. Nabízí soukromí a oddech s pocitem, že o dítě je na chvíli dobře postaráno. V patře jsou rodinné pokoje s terasami a výhledy do okolního parku i společná místnost pro neformální setkání s ostatními rodiči. Tím, že dům dobře využívá okolní terén, je z patra rodičů přímý výstup ven, ale i na pobytovou střechu s vyhlídkovým chodníkem a velkou terasou s panoramatickým výhledem na Brno. Ta bude sloužit společenským akcím pořádaným Domem pro Julii, ale také pro cvičení, pozorování hvězd nebo prostě jen jako místo k relaxaci.

Administrativní část v podzemním podlaží je výrazně zapuštěná do terénu, má vlastní vstup i zásobovací příjezd a zajišťuje provoz Domu pro Julii. Najdete v ní kanceláře, jednací místnosti, technické zázemí i sklady.
Podél východní fasády domu je nenápadný venkovní přístup do pietního atria a pokoje posledního rozloučení.

Stavba domu je z velké části zapuštěná do terénu, takže je hlavním konstrukčním materiálem monolitický železobeton. Jeho estetika se propisuje do interiéru i na fasádu domu, kde betonově šedé broušené omítky doplňují dřevěné obklady modřínovými biodeskami a velkoformátové prosklení v dřevěných rámech. Výrazné přesahy monolitických stropů kryjí pobytové terasy, vytváří závětří u každého vstupu zvenčí a zároveň slouží jako pasivní stínění proti přehřívání interiéru.

Vytápění i chlazení budovy řeší rozvody skryté v betonových stropech a sádrovláknitých podhledech. Zdrojem tepla i chladu je soustava tří tepelných čerpadel vzduch-voda skrytých v nikách fasády podzemního podlaží. Střechu jsme navrhli jako zelenou – vegetační, aby dům snadno splynul s terénní vlnou, do které je zasazený. Vegetační střecha zároveň brání přehřívání interiéru, akumuluje dešťovou vodu a zpomaluje její odtok. Přebytek dešťové vody sbírá podzemní nádrž, ze které dopouštíme zahradní jezírko a zavlažujeme stromy a trávník v atriu.

Galerie:

Brněnské studio ČTYŘSTĚN společně vedou architekti Karel Kubza, Milan Joja a Tomáš Págo. Zabývají se bydlením a veřejnými stavbami s výrazným společenským akcentem, jako jsou oceněné Sociální byty v Bílovicích nad Svitavou, rožnovská Městská knihovna nebo dětský hospic Dům pro Julii v Brně.

Architekturu berou jako výraznou společenskou disciplínu, která může mít významný vliv nejen na obyvatele navrhovaných domů, ale i celé širší okolí. Ve svých projektech proto hledají silné propojení stavby s místem a řeší souvislosti přesahující hranice parcely i zadání.Chtějí navrhovat smysluplné, nadčasové a společensky odpovědné stavby, které budou dobře sloužit a poté půjdou snadno přestavět i nahradit.

Nový interiér parteru Staroměstské radnice tvoří čitelně současné prvky, které jsou striktně funkční, a díky své potlačené vizualitě nekonkurují historické architektuře. Nové prvky jsou navrženy tak, aby co nejméně stárly jak po technické, tak po estetické stránce.

Hlavní město Praha společně s Prague City Tourism otevřelo nový turistický provoz ve zrekonstruovaném přízemí Staroměstské radnice, který je symbolem celkové kultivace cestovního ruchu v české metropoli. Vedle turistického informačního centra a průvodcovských služeb nabízí také první kamenný obchod s kultivovanými suvenýry, výhradně od lokálních tvůrců.

Studio Olgoj Chorchoj navázalo na stavební rekonstrukci přízemí radnice navrženou SGL projekt návrhem interiérových prvků – vestavěného i volného mobiliáře, osvětlení a orientačních prvků.

Koncepce řešení interiéru je v principu zhmotnění prosté funkce s velmi potlačenou formální stránkou. Nově navržené prvky nemají konkurovat historické architektuře, jen mají čistě sloužit svému účelu, a jsou proto velmi prosté, konstruované s důrazem na trvanlivost a precizně provedené detaily.

Projekt interiéru části přízemí historické budovy Staroměstské radnice zahrnuje umístění prodeje vstupenek, informačního centra, giftshopu a zázemí pro návštěvníky i zaměstnance. Cílem bylo vytvořit pro každou z těchto funkcí novou jednotku, která by odpovídala současným nárokům návštěvníků a vytvářela zdravé a inspirující pracovní prostředí. Dispoziční uspořádání a tvarosloví nových prvků zohledňuje přirozený pohyb v prostoru a nenarušuje původní architektonické detaily Staroměstské radnice - stěny dýchají, prvky se jich dotýkají jen minimálně a nic nezakrývají.

Hlavním estetickým konceptem je viditelné odlišení nových prvků, což se odráží ve volbě materiálů, barevnosti, tvarosloví a umístění v historickém prostředí. Vhodná volba materiálů umožňuje, aby prvky měly oblé tvary bez viditelných spár, přičemž motiv oblého rohu se prolíná v celém interiéru - na lavičkách, podstavcích, vitrínách i pultech, včetně jejich detailů.

Systém osvětlení byl zvolen tak, aby umožnil nasvícení gotických kleneb, pracovních míst i předmětů vystavených ve vitrínách, aniž by bylo potřeba jakkoliv nově zasahovat do historického zdiva. Počítá také s variabilitou v budoucnu, kdy je možné že se některé prvky přesunout.

Galerie:

Studio bylo založeno v roce 1990 v průběhu worshopu Vitra Design Musea vedeného Denisem Santachiarou. Michal Froněk (1966) a Jan Němeček (1963) v této době studovali na VŠUP v Praze. Jejich první projekty se zaměřovaly na experimentální sedací objekty a koncepty interiérů. Tvorba architektonicko-designerského studia měla od prvopočátku velmi široký záběr od světelných ready-made objektů, skleněných váz, porcelánových setů a titanových šperků, po první architektonické realizace.

Pro návrhy byla typická technologická čitelnost a přiznané materiály. Započala spolupráce se sklářskou hutí Zdeňka Lhotského Tavená plastika Pelechov, specializovanou na unikátní technologii lití velkých skleněných bloků. Později byla tato díla vystavena na samostatné výstavě na Pražském hradě s názvem Technologie ornamentem.