Transbordérem (T.B.) nazýváme přepravní systém, který k dopravě přes překážku užívá gondolu (vozík), zavěšený na kladkách, jedoucích po speciálně upraveném vazníku. Jedná se o určitou modifikaci kabinové lanovky.

Transbordéry se užívají již řadu století. Jejich nejčastější poloha je v ústí přístavů. Tam je nutné zachovat velkou světlou výšku pro rozměrná plavidla. Gondola (T.B.) se však pohybuje na úrovni nábřeží, což je pro cestující nejpohodlnější.

Prof. ing. arch. Mirko Baum z T.H. Aachen realizoval T.B. v Porůří na říčce Niers v roce 2003. Tím vrátil tento klasický systém znovu do povědomí současníků. Jeho komorní měřítko vytvořilo krásný vzor užitečný pro lidi. Touto realizací jsme se inspirovali a navrhli obdobné zařízení pro náhradu povodní zničené pěší lávky v Chrastavě – Andělské hoře.

Na rozdíl od T.B. v Porůří, který je celý kovový, jsme T.B. v Andělské hoře zkonstruovali z odkorněných kmenů stromů. Tím vzniká konstrukce bližší přírodě, ale s obdobnými statickými vlastnostmi. Ekonomika dřevěné varianty je podstatně příznivější v porovnání s kovem. O ekologických aspektech ve prospěch dřeva nelze pochybovat.

Pevná vodorovná část T.B. je dostatečně vysoko nad vodní hladinou s rezervou 3,2 m nad úrovní 500-ti leté vody. Svislé podpory jsou v zákrytu za stabilními překážkami a vozík (gondolu) je možno vyklonit o 90° tak, aby byl nad úrovní hladiny rozvodněné řeky. T.B. se tak stává prostředkem s podstatně vyšší odolností proti povodním.

Galerie:

Nákres:

Krajina u obce Železná v Českém lese je nádherná. Klient spolu s přáteli zde mají rozsáhlou oboru se stovkami zvířat. Jeho vášní je i lov. Pozemek na okraji obce již mimo kontakt s domy v obci se sklání k jihovýchodu. Stavba jednogeneračního domu má výjimečně krásnou vyhlídku do majestátní scenérie luk, lesů, jezera a hor. To především ovlivnilo základní tvar – výseč mezikruží. Je vždy velkým přínosem pro obytný dům, když nejlepší pohledy jsou jižním směrem. Potom je možné dům otevřít rozsáhlým proskleným průčelím, které je však třeba řízeně stínit. Na severní straně je dvojice kamenných zdí. Prvá je opěrná a druhá je součástí domu. Opěrné pilíře vydělují malé zahrádky, na které jsou z interiéru situována menší okna. V každé zahrádce bude strom a kamenná zeď bude popnuta zelení. Dům tak naplňuje jeden ze zenových principů, kdy se pobyt v interiéru odehrává mezi „malým světem“ (zahrádka na severu) a „velkým světem“ (dalekými výhledy na jih) přes oboru k lesům a horám lemujících obzor.

 Klientovým přáním bylo postavit dřevěný dům. Navrhli jsme stavbu užívající systém „baloon framing“ – dřevěné prostorové rámy, se kterými již máme zkušenosti. Ve fázi dílenské dokumentace jsme úzce spolupracovali s firmou Kasper, která je i dodavatelem dřevěných konstrukcí.

Dispoziční koncept je velmi jednoduchý. Prostory jsou řazeny v přízemním dispozičním dvojtraktu po obou stranách dvoupatrového obytného prostoru. Ve východním křídle pro rodiče je navržena rozměrná ložnice, propojená s koupelnou. Západní křídlo tvoří klasický tandem dvou ložnic s koupelnou mezi nimi.

V horní úrovni obytného prostoru s vyhlídkami na stáda zvěře v oboře, má klient vystaveny své lovecké trofeje, které jsou v našich poměrech jen výjimečně k vidění.

Vstup od severu je navržen přes servisní blok, předsazený před vnější obvodovou zeď a prosklenou halu, tvořící propojovací můstek. Boky a celé jižní průčelí je lemováno stíněnou terasou. Součástí stínění je skleněná pergola. Tím se dřevěné konstrukce ochrání před povětrností, i přesto že horský modřín, pečlivě vybraný klientem, zajišťuje poměrně vysokou odolnost.

Ve východním křídle jsou pod terasou a částí domu servisní prostory.

Dům v Železné je koncipován na zásadách přirozené architektury:

- jsou užity přírodní materiály (dřevo, kámen, sklo)

- stavba se otvírá do krajiny a prolíná se v ní

 - je vytvořen celý systém přechodných prostorů mezi interiérem a exteriérem

- dům je proměnlivý a přizpůsobuje se změnám okolní přírody

- je užita metoda „měkkého plánování“, umožňující klientům i velmi rozsáhlé změny

Galerie:

Projekt:

Muzeum a Maják Járy Cimrmana vznikly na popud Aleše Voverky. Stavba doplňuje areál U Čápa na jižním svahu pod Příchovicemi v Jizerských horách. Rozhledna i Muzeum by měly zvýšit návštěvnost penzionu v letních měsících. Investoři se zde snaží z vlastních zdrojů (bez dotací) vybudovat příjemné, fungující místo. Výjimečný krajinný rámec je jim blízký, budují zde pastviny, stezky, starají se o aleje a postavili zde rozhlednu.

Muzeum Cimrmanovy doby prakticky není vidět. Je kompletně zanořené do svahu a kryje ho kamenná stěna, která se plynule napojuje na ostatní zdi probíhající po vrstevnici areálem. Dalo by se říci, že jde o horizontální prvek pro toto místo typický.

Estetický koncept stavby spočívá právě v kontrastu horizontálních zdí a vertikály v podobě dřevěné konstrukce Majáku. Kámen je těžený přímo na místě výkopu, dřevo pochází z Jizerských hor (konstrukce douglaska, schodiště dub). 

Návštěvník vstupuje otvorem v kamenné zdi do muzea, (které vznikalo ve spolupráci se skutečnými Cimrmany) a pokračuje přímo ze středu muzea vzhůru po točitém schodišti do výšky 18m na vyhlídkovou plošinu Majáku. Vršek Majáku je opatřen typickými atributy, jako je ochoz, stožár, korouhev, segmentové zasklení. Je zde umístěno panorama s popiskami okolí.

Špička majáku +25,6m 
Výška očí návštěvníka +19,8m 
Průměr majáku 4,7m 

Zastavěná plocha muzea 162m² 

Galerie:

Jedná se o experimentální projekt ověřující konstrukční možnosti kopule a způsoby jejího opláštění. Sága započala v létě 2011 na loukách v Maxově výstavbou první kopule. Je variací na ozkoušený systém duté hráně, jen s propojením dílů vruty. Je to krása. V zimě jezdí běžkaři skrz ni. A my se rozhodujeme obléknout ji do ledových šatů. Zmrzlá voda na tenké síťovině vytváří nádherné tvary a první varianta opláštění je na světě.

Na jaře 2012 stavíme s americkými studenty klon maxovské kopule 1:2 uprostřed kampusu Catholic University of America ve Washington D.C. Kopule zafunguje skvěle i jako edukativní pomůcka. Dokonce tak skvěle, že o pár měsíců později v létě 2012 vzniká Brněnská kopule. Tu staví studenti Fakulty architektury VUT v Brně a my zase začínáme experimentovat s konstrukcí. Měníme tvar – děláme ji vysokou jak hnízdo divokých včel. A vypínáme dovnitř první pokusnou střechu z čiré folie s odvodněním do středu do dřevěného žlabu. Projekt kopulí tak propojujeme s experimenty s foliemi probíhající už řadu let. Funguje to super a skoro nic to nestojí.

Podzim 2012. Vracíme se k měřítku 1:1 a vystavujeme kopule zkoušce ostrého provozu. Stavíme rovnou 3 velké kopule v divočině. U lanovek skiareálu Králičák pod Moravským Sněžníkem. Dvě slouží jako bar, třetí jako lyžařská škola. Pokračujeme navíc s konceptem workshopů a se stavbou nám pomáhají studenti z architektury v Liberci i v Praze. Pevná prkenná podlaha, zaplachtování čirou folii zevnitř a nad kopulí deštník. Mraky sněhu, mraky lidí. Venku zima, vítr, voda ve všech podobách. Uvnitř lidi, pivo, čaj, grog, lyže. David Kubík k jedné z nich přistavuje ještě podlouhlý foliovník se sezením podél bruslařské plochy. Když ostrý provoz, tak skutečně ostrý. Sníh odtaje a lyžaře vystřídají bikeři a turisti. Pokus stále běží a další kopulky se pomalu připravují.

Galerie:

Hnacím motorem této zakázky se stala paní investorka, která vyhledala Martina Rajniše s prosbou, aby se pokusil navrhnout ateliér do prostoru mezi kamennými domy. Na místě již stála stará kamenná zeď, která vymezuje nevelkou plochu, výškově pod úrovní ulice s výhledem do údolí řeky.

Znakem přirozené architektury je pro nás proměnlivost, propojení interiéru s okolní přírodou, výběr přirozených přírodních materiálů, lehkost konstrukcí související s cenou. Nízká cena domu byla přímo v zadání.

Vznikla tedy lehká rámová konstrukce ze smrkových profilů 180x30mm, která do sebe integrovala zrekonstruovanou kamennou stěnu. Rámy jsou ve spojích zdvojené, sešroubované v rozích přes překližkové styčníky. Pod domem se nachází prostor, ve kterém jsou rozvedené sítě. Dřevěná konstrukce stojí na dvojici žárově zinkovaných I-profilů.

Stěny a strop jsou prosklené, člověk uvnitř čerpá energii ze slunce, z okolní přírody. „I když jsem v pěkným baráku, stejně se nejradši dívám ven“.

Zasklení je provedené jednoduchým sklem, doplněným posuvnými tepelně izolačními panely. Boční stěna je zatahovatelná tepelnou izolací z exteriéru, ve stropě jezdí izolace v dutině dvojité střechy. Kamenná zeď má vysokou tepelnou akumulaci. Dokáže v noci temperovat prostor teplem akumulovaným během dne. Celou střechu je možné v létě stínit perforovanou textilií a interiér provětrávat komínovým efektem přes otvor v podlaze relativně chladným vzduchem z prostoru pod domem.

Atelier nad řekou Sázavou je pokusem sestavit nástroj, který žije svým vlastním životem, reaguje nejen na počasí a roční období, ale i na momentální náladu jeho obyvatel.

Text: David Kubík

Projekt:

Galerie:

Školka s kavárnou stojí uvnitř areálu Dětského integračního centra (DIC) v Krči. Paní ředitelka chtěla navýšit kapacitu školky na základě demografické studie vypočítávající v příštích letech výrazný nárůst poptávky po těchto službách.

Tréninková kavárna, ve které se předpokládá vytvoření pracovních míst pro osoby zdravotně postižené. Obě funkce jsou zde potřebné a do monofunkčního sídliště vnášejí žádaný prvek sociálních služeb.

Paní ředitelka si nás našla s přáním dřevěné konstrukce na nožičkách „lesní školka“. Od začátku bylo jasné, že tato horizontálně koncipovaná jednopodlažní stavba ze dřeva, schoulená v zahradě mezi stromy, bude založená na kontrastu k dvanácti patrovým domům všude okolo.

Bohužel v průběhu stavby převážil tlak na cenu, kompromisní řešení, změny v materiálovém provedení, nekvalitní zpracování těmi nejlevnějšími firmami. Věříme však, že i za těchto podmínek se podařilo dát dohromady lidsky příjemné prostředí.

Kavárna je otočená k ulici, jednotřídka školky k jihu do areálu. Technické místnosti, záchody, úklidové místnosti, šatny jsou ve svých minimálních rozměrech naštosované na střední dělící stěně. Světlo do nich přichází střešními světlíky. Stavba nakonec prakticky vyplnila prostor definovaný odstupy od hranice pozemku, parovodu atd.

K vnitřním prostorům kavárny i herny přiléhají zastřešené terasy, rozšiřují tak sezoně užitnou plochu, navíc atraktivitu teras zvyšuje přiléhající zeleň. Tento přechod mezi interiérem a exteriérem je mezi uživateli oblíbený.

Stavba je založená na ocelových nohách kotvených do mikropilot, ty vynášejí vysoké lepené vazníky. Mezi ně jsou kladené fošny s podbitou CETRIS deskou. Prostor konstrukce vyplňuje tepelná izolace. Podlahy jsou dostatečně dimenzované tak, aby unesly podlahové topení i nahodilé zatížení 400kg/m².

Dále se jedná se o klasickou sloupkovou konstrukci, skladby jsou difusně otevřené směrem ven, fasády i střecha jsou odvětrané. Nosná dřevěná konstrukce musela být opláštěná nehořlavými deskami. Tak jak to požární norma vyžaduje.

Ve skladbě střechy jsou použity OSB desky s vrstvou hliníku (OSB Reflex ECO), odrážející teplo do interiéru a zabraňující sálání tepla ze střechy v letním období.

Galerie:

Muzeum a Maják Járy Cimrmana vznikly na popud Aleše Voverky. Stavba doplňuje areál U Čápa na jižním svahu pod Příchovicemi v Jizerských horách. Rozhledna i Muzeum by měly zvýšit návštěvnost penzionu v letních měsících. Investoři se zde snaží z vlastních zdrojů (bez dotací) vybudovat příjemné, fungující místo. Výjimečný krajinný rámec je jim blízký, budují zde pastviny, stezky, starají se o aleje a postavili zde rozhlednu.

Muzeum Cimrmanovy doby prakticky není vidět. Je kompletně zanořené do svahu a kryje ho kamenná stěna, která se plynule napojuje na ostatní zdi probíhající po vrstevnici areálem. Dalo by se říci, že jde o horizontální prvek pro toto místo typický.

Estetický koncept stavby spočívá právě v kontrastu horizontálních zdí a vertikály v podobě dřevěné konstrukce Majáku. Kámen je těžený přímo na místě výkopu, dřevo pochází z Jizerských hor (konstrukce douglaska, schodiště dub). 

Návštěvník vstupuje otvorem v kamenné zdi do muzea, (které vznikalo ve spolupráci se skutečnými Cimrmany) a pokračuje přímo ze středu muzea vzhůru po točitém schodišti do výšky 18m na vyhlídkovou plošinu Majáku. Vršek Majáku je opatřen typickými atributy, jako je ochoz, stožár, korouhev, segmentové zasklení. Je zde umístěno panorama s popiskami okolí.

Špička majáku +25,6m 
Výška očí návštěvníka +19,8m 
Průměr majáku 4,7m 
Zastavěná plocha muzea 162m² 

Galerie:

Náš dobrý přítel Leoš Válka – šéf Centra současného umění DOX v Praze – nás požádal, abychom mu pomohli zformovat neobvyklou dřevěnou strukturu na střechu galerie – Archu Svobody.

Tento dialog tvarů a přístupů trval tři roky a prošel několika volnými fázemi. Nakonec se koncept ustálil na podobě gigantické vzducholodi přistávající zvolna pod mírným úhlem na střešní terase DOXu.

Nakloněním vzducholodi vznikne uvnitř auditorium se stupni. Prostor vzducholodi, který se vznáší nad střechami DOXu tak bude sloužit jako prostor pro pořádání přednášek a vystoupení s kompletním audio-video vybavením.

Když se koncept ustálil, přizvali jsme do projektového úsilí konstruktéra Zbyňka Šrůtka a jeho kolegy a k němu inženýry firmy Dvořák, kteří DOX původně projektovali. Společně jsme pak vypracovali unikátní řešení této jedinečné stavby. Se Zbyňkem Šrůtkem jsme vytvořili dřevěnou konstrukci vzducholodi spojenou ocelovými prvky. Jednotlivé segmenty vzducholodi vznikly v dílně a sestaveny k sobě byli až ve vzduchu nad DOXem. S dalšími statiky jsme pak řešili nelehký úkol jak osadit tělo lodi 44m dlouhé a 10m v průměru na stávající objekty. Loď nakonec nese dvojice ocelových podpor a vodorovné síly zachytává sestava dalších prvků kotvící loď k různým částem budovy DOXu.

Opláštění jsme koncipovali jako hustý systém latí vytvářející síť, která zároveň vymezuje prostor, ale ponechává i volné průhledy.

 Subtilní dřevěná konstrukce je kryta proti povětrnosti pomocí pláštěm z ETFE folie kryjícím horní polovinu tělesa vzducholodi.

K celkovému výrazu přispívá i formování schodišť a gondoly s vrtulemi.

Pro nás pro všechny je velmi důležité, jak krásný čistá stavba DOXu od architekta Ivana Kroupy vzájemně působí s objektem vzducholodi – krásné jednoduché kubické tvary muzea a nové sférické dřevěné konstrukce jsou ve zvláštním a jedinečném harmonickém kontrastu. 

Galerie:

Těžko hledat obtížnější místo na stavění domu, než je vrchol Sněžky.

Fouká tu vítr až 250 km/h, jsou tu obrovské námrazy, je tu první pásmo národního parku. Jak stavět v takové lokalitě, neutratit moc peněz a udělat dům, který se zapíše do myslí lidí, kteří ho navštíví?

Dům je bratrancem skladů Amundsenovy nebo Scottovy výpravy na severní nebo jižní pól, příbuzným staveb, jaké člověk vidí v Grónsku a na Špicberkách. Vstupuje po špičkách do národního parku, je ze dřeva a ze skla, stojí na subtilních kovových podporách, v kruté zimě se celý uzavře vnitřními izolačními deskami – shadowboxy – a vnějšími žaluziemi, které ochrání i před poletujícími kusy skal a ledu. Venkovní schodiště připomíná, že vstupujete na nejvyšší místo české země. Ekologický dřevěný dům, ohleduplný k přírodě, lidem i majestátu hor.

H.R.A. – Hofman Rajniš architekti - Martin Rajniš, Patrik Hoffman, Jan Mach, Tom Plzenský, David Kubík, Josef Franc
projekt 2004-5
postaveno  2007 / 113m² / 690 m³

Galerie:

Projekt: