Kostel sv. Václava v Sazovicích je novodobou rotundou, moderní architekturou postavenou na konzervativních kořenech. Tvarování kostela začalo základní hmotou válce, která je pro dané místo ideální. Je geometrickým vyjádřením těžiště vesnice, bodem mezi čárkami okolních stavení, znamením posvátnosti. Kruh byl vždy symbolem božského na rozdíl od pozemského čtverce. Současně odkazuje na dobu sv. Václava, kdy se stavěly rotundy. Ostatně kníže Václav jednu takovou sám nechal postavit na Pražském hradě. Kosmas, když popisuje velikou pražskou rotundu říká, že ji kdysi postavil sv. Václav k podobenství kostela římského okrouhlou. Podle dostupných materiálů z archeologických průzkumů byl průměr této rotundy skoro totožný s průměrem sazovického kostela.

Později v ní byl sv. Václav pohřben a leží na tomto místě dodnes, byť jej obklopuje novější - gotická svatyně. S tímto místem je sazovický kostel spojen myšlenkově, symbolicky i geometricky. Samotná stavba vychází svou velikostí z katedrální svatováclavské kaple – kruhem opisuje její čtvercový půdorys. I měřítka obou staveb na sebe navazují a odpovídají si, navíc zde lze vystopovat některé další souvislosti – umístění oltáře, vstupu a schodiště. Když jsem si tato místa spojil na mapě a nanesl patřičný azimut v Sazovicích, objevila se nečekaná a velmi zajímavá souvislost. Ostatky budou uloženy v obětním stole kostela a když se z tohoto místa podíváte směrem k hrobu sv. Václava v katedrále, díváte se přesně středem hlavního okna v kostele. Tato odchylka zdi a její odchlípení, tvořené intuitivně, je pro mě ne náhodou, ale potvrzením správnosti a vyšší souvislosti.

Věřím, že existuje něco nebo spíše Někdo za hranicí hmatatelné skutečnosti, a v sazovickém kostele jsem se to pokusil zachytit právě hmotou a jí vymezeným prostorem. Jako architekt zkoumám hmotu a její působení na člověka. Kostel by na něj měl působit, měl by jej pochopit, ať už vědomě, či podvědomě. Vlastně spíš podprahově. Právě v tomto vidím odraz božského v hmotné skutečnosti i za jejím povrchem. Tento sakrální prostor umožňuje vstupujícímu ztišení a prostředí pro hledání. Může tam být vlastně je on a On, chce-li. Ten prostor je velmi osobní, ale to je lépe zakusit.

Dnes jsme informacemi přehlcení, v kostele by jsme proto měli vnímat klid, čistotu prostoru a uvědomovat si své nitro. Je zde prostor bez vizuálního smogu – tedy jednoduchý, soustředěný, usebraný a čistý. Klidu i intimitě prostoru napomáhá světlo, které prostory osvětluje přes zářezy ve stěnách, zároveň ale z kostela není vidět na okolní svět. Z denního a přirozeného světla se zde stává světlo, které může nejen osvětlovat, ale také vnitřně osvěcovat. Jako hluboké poznání zprostředkované světlem.

Zvenku je stavba pevná, silná a zemitá. Uvnitř měkká je souzvukem prostoru o více pólech a jednom těžišti. Kardinální prostorový úběžník se objevuje nad hlavami ve trojúhelném světlíku v podobě Božího oka.

Obětní stůl je bronzová skořepina zcela jednoduchého organického tvaru s dokonalým povrchem a symbolizuje Boží dotek (jak je známý např. ze Sixtinské kaple z Michelangelovy fresky).

Pokusil jsem se při tvůrčím hledání dotknout povrchu a pak hledat dále, zda-li se myšlenka a duch může dotknout hmoty a jestli to pak může vyjevit. Dotek hmoty má obdobnou důležitost jako dotek lidský. Odráží pak v sobě i roviny vnímání ostatní, včetně symbolických, myšlenkových či duchovních. Dotekem se hmoty uvádějí v pohyb, mění se jejich energie, jsou na začátku chemické reakce. Pokud ještě trochu abstrahuji, musím se nutně ocitnout v terminologii mé oblíbené deskriptivní geometrie. Křivky, třeba kuželosečky, mají na každém místě svou tečnu, která se jich dotýká pouze v jednom bodě. Slovo bod je zde podstatné, je to ta nejmenší, soustředěná geometrická jednotka, nic menšího a soustředěnějšího již není.

Dotek vždy obnáší nebo symbolizuje propojení či akt předávání, poselství. Na mysl mi vyvstává třeba vkládání rukou při biřmování a kněžských slibech. Předávání, přenos a poselství, která se odvíjejí nepřetržitě už dvě tisíciletí od Ježíše. Přesně to znázorňuje sazovická menza.

Autor: Atelier Štěpán / Marek Štěpán
Figurální kresby: Vladimír Kokolia
Spolupráce: František Brychta, Jan Vodička, Vanda Štěpánová, Hana Myšková, Jan Martínek, Tomáš Jurák
Adresa: Sazovice, Česká Republika
Projekt: 2012-15
Realizace: 2015-17
Fotografie: BoysPlayNice

Skica:

Galerie: